Přechody po poušti jsou jiné: Některé výlety si rezervujete proto, abyste se uvolnili. Jiné podnikáte proto, abyste se aspoň jednou skutečně uvědomili, jak obrovským je tento svět. Následující čtyři trasy patří bezpochyby do druhé kategorie: dlouhé, nepřerušované cesty přes pouště, stepy a odlehlé vysočiny, bez úzkých stezek a druhých šancí. Většina lidí, kteří je řídí, jezdí po nich nebo je podniká pěšky, to dělá pouze jednou v životě. Ne proto, že by stačilo jednou, ale proto, že takové trasy vyžadují vážnou přípravu a cestovní okno, které se neobjevuje dvakrát ročně.
Gobi-Taiga-Traverse: Přes celou Mongoliu
Málokterá cesta spojuje tolik klimatických zón v jedné linii. 34 dní, přibližně 3 600 kilometrů, vaše vlastní čtyřkolka – od rudých kaňonů jižní Gobi až po lesy severní taigy, domov Tsaatanů a jejich sobích stádejí.
Trasa vede přes odlehlý kaňonový systém Khermen Tsav, přes zpívající písky Khongor Els a nakonec přes průsmyk Jigleg Pass, kde jsou záchrany pomocí lanovodu běžnou součástí práce, nikoli výjimkou. Aby mohli návštěvníci Tsaatanu navštívit, musí opustit vozidla a projít půl dne v lese a v bažinách: tři noci v rybářském táboře, nikoli jako zastávka na fotkách, ale jako skutečný pohled na způsob života, který téměř zmizel jinde.
Otevřené počasí je velmi omezené: průjezd přes průsmyk Jigleg je možný pouze od jarního srážení sněhu až do letních dešťů. Pokud tuto příležitost nevyužijete, chybí vám celý sezóna. Přechody po souši V Mongolsku jsou potřeba silná vozidla a průvodce, který zná zemi. Vše, co musíte udělat, je užít si úchvatnou krajinu, milé obyvatele a úžasnou cestu. Cestu do Mongolska je možné uskutečnit z celého světa. Přečtěte si celý průvodce, jak se dostat až k cíli. pohledná cesta po zemi destinace.
Empty Quarter Overland Crossing Omán: přes největší písečné moře na Zemi
Rub’ al-Khali zabírá plochu kolem 650 000 čtverečních kilometrů: je větší než Francie a do značné míry neobydlené. Overland Crossing v prázdném kvartu v jižním Omane navazuje na kroky průzkumníka Bertrama Thomase, který v roce 1930 přešel poušť.
Od oblasti Dhofar trasa prochází znovuobjeveným zříceným městem Ubar, kdysi nazývaným “Atlantik písku”, a pokračuje přes řetězce dun, z nichž některé se tyčí až 250 metrů vysoko. Kempování zde znamená strávit noc v jednom z nejklidnějších míst na Zemi: žádné světlo, žádný zvuk motoru, jen písek až k obzoru.
Simpson Desert Overland Crossing: červená poušť s dunami v Austrálii
Více než 1100 písečných útvary se táhne na ploše zhruba 800 kilometrů. Klasická trasa vede po francouzské linii z Dalhousie Springs do Birdsville, která má délku přibližně 500 kilometrů, a trvá nejméně tři až čtyři dny, často s průměrnou rychlostí pouze 20 km/h.
Mezi dunami žádné osady, žádné palivo, žádný signál – plná soběstačnost je povinná. Pouze od prosince do poloviny března je poušť kvůli extrémní horku uzavřena; čas pro cestu pozemní dopravou je od května do října.
Trasa Sprengisandur: pozemní přejezd po Islandu přes dva ledovce
Ne každé velké přejezdy potřebuje písek ani nadmořskou výšku. Trasa Sprengisandur (F26) protíná přímo neobydlený vnitřní kout Islandu a vede po dobu asi 200 kilometrů mezi ledovci Hofsjökull a Vatnajökull. Je to nejdelší z islandských horských silnic a zároveň jedna z nejvíce exponovaných: krajina černého vulkanického písku a podobné měsíční pustiny, na které se po několik hodin nedívá ani další vozidlo.
Cesta je přístupná pouze robustním čtyřkolkám s dobrou světlou výškou díky drsnému terénu a nebezpečným přehradním mostům přes řeku, některé z nich jsou hluboké zhruba metr, takže doporučujeme překročit je pouze s více než jedním vozidlem. Na cestě je nedostatek paliva: nejbližší stanice jsou vzdáleny zhruba 240 kilometrů, proto jsou na cestě občas vidět připraveni řidiči, kteří jsou bez paliva a čekají na někoho, kdo by jim poskytl diesel.
Trasa je otevřena pouze několik krátkých měsíců ročně. Nejranější data o otevření se pohybují od poloviny června do poloviny července v závislosti na úseku, a po návratu prvních sněhových vloh silnice opět uzavřena: to je časový úsek měřený v týdnech, nikoli měsících.
Co tyto pozemní přejezdy mají společného
Vyžadují skutečnou soběstačnost, protože není k dispozici žádná infrastruktura, na kterou by se mohli spolehnout. A vedou k místům, které zůstávají stejné právě proto, že je nikdy nedostane tak málo lidí. To je přesně to, co z nich činí výlety, které si nikdo neobjedná dvakrát: prožijete je jednou a nesete si je s sebou po zbytek života.
